Články úmluvy – Úmluva.cz https://umluva.cz Srozumitelně každému Thu, 27 Apr 2023 08:42:27 +0000 cs hourly 1 https://wordpress.org/?v=6.8.2 https://umluva.cz/wp-content/uploads/2021/12/favicon-150x150.png Články úmluvy – Úmluva.cz https://umluva.cz 32 32 Článek 29: Lidé s postižením a politika https://umluva.cz/clanek-29/ Thu, 09 Dec 2021 23:29:01 +0000 https://umluva.cz/?p=559
Volby si můžete vyzkoušet i nanečisto.

Úmluva stanoví právo všech osob podílet se na politice.
To znamená i právo volit nebo být volen.

V České republice má ale mnoho lidí se zdravotním postižením
omezenou svéprávnost
v oblasti volebního práva.
Volit proto nemohou.

Pro jiné lidi, kteří volit mohou,
může být složité orientovat se ve volbách
a získat potřebné informace.

Proto by se stát měl snažit o to,
aby byl volební systém srozumitelný
a přístupný pro každého.

Stát by měl také aktivně podporovat prostředí,
ve kterém se osoby se zdravotním postižením
mohou účinně a bez diskriminace
podílet na veřejných záležitostech
a účastnit se veřejného života.

]]> Článek 27: Práce a zaměstnávání https://umluva.cz/clanek-27/ Thu, 09 Dec 2021 23:27:53 +0000 http://umluva.cz/?p=55 Lidé s postižením mají často problém najít si práci,
která by je bavila
a za kterou by dostali peněžitou odměnu.

To má hodně důvodů.

Někteří lidé si například myslí,
že lidé s postižením pracovat nemohou,
nebo že mohou pracovat pouze v chráněném prostředí,
kde pracují pouze lidé s postižením.

Článek 27 Úmluvy o právech lidí s postižením říká,
že lidé s postižením,
mají stejné právo na práci a zaměstnání,
jako všichni další lidé.

Stát musí udělat vše pro to, aby lidé s postižením měli vhodnou podporu, 
kterou pro sehnání práce a udržení práce potřebují.

 

Jak může vypadat potřebná pomoc při hledání práce ukazuje příběh pana Michala:

Pan Michal má soudem jmenovanou opatrovnici.
Pan Michal hledal práci.
Řešil také otázku bydlení a financí.

Opatrovnice mu proto předala kontakt na sociální službu Podporované zaměstnávání.
S pomocí služby si začal hledat práci.
V průběhu hledání práce si vyzkoušel práci na dvou pozicích.
Ani jedna z těchto pozic však nenaplňovala jeho představy.

V prvním případě zaměstnavatel vyžadoval pracovní tempo, které pan Michal nebyl schopen dodržet.
Ve druhém případě se jednalo pouze o příležitostnou práci.

Pan Michal docházel na Job kluby.
Hledal si práci.
Byl ochotný za prací i dojíždět.
S podporou pracovní konzultantky si našel práci.
Pan Michal potřeboval podporu při vyhledávání a oslovení zaměstnavatele.
S podporou si vyřídil všechny náležitosti k nástupu do práce.

Nastoupil do hotelu Imperiál ve Františkových lázních.
Zde pracuje na pozici pomocného zahradníka.
Po dobu několika prvních měsíců pracoval s podporou pracovního asistenta.
Při práci ho podporoval také jeho kolega.

Podpora byla v oblasti rozvržení pracovních úkonů.
Michal stále více řešil věci jen se svým kolegou.
Kolega mu práci zadal a vysvětlil.
Práci společně i zkontrolovali.
Často spolu řeší i jiné než jen pracovní záležitosti.
Pan Michal tráví své přestávky společně s ostatními pracovníky hotelu, chodí s nimi na oběd.

Asistent z podporovaného zaměstnávání přestal na pracoviště docházet,
protože už to pan Michal nepotřebuje.
Pracovní místo si udržel pan Michal i po době covidu, kdy byl hotel uzavřený.
Nyní se snaží domluvit si prodloužení pracovní doby.

 

]]> Článek 25: Zdraví https://umluva.cz/clanek-25/ Thu, 09 Dec 2021 23:25:27 +0000 http://umluva.cz/?p=51 Lidem se zdravotním postižením se někdy stává,
že se nedostanou tak jednoduše a rychle
ke zdravotní péči jako ostatní lidé.
Přitom je nikdo nesmí odmítnout ošetřit jenom kvůli tomu,
že mají nějaké postižení.

A na takové situace myslí článek 25 Úmluvy o právech lidí s postižením.
Pro člověka s postižením může být třeba těžké
najít si praktického lékaře, zubaře nebo gynekologa.
To může mít různé důvody.

Podle úmluvy je důležité, aby každý měl svého lékaře blízko vždy,
když ho potřebuje.
A to i na venkově nebo na kraji města.
Každý lékař musí brát svého pacienta vážně
a podle toho s ním jednat.
Lékař třeba nesmí jeho zdravotní problémy zlehčovat,
protože má zdravotní postižení a špatně se mu vysvětlují.

Také je důležité, aby každý rodič měl k dispozici zdravotní péči,
když to vypadá, že jeho dítě má zdravotní postižení.

Zkušenosti lidí se zdravotním postižením v oblasti zdraví

Lidí, kterým pomáháme, jsme se zeptali na následující otázky:

Co je pro vás při návštěvě lékaře/terapeuta (nebo jiného odborníka) nejtěžší?

Zobrazit odpovědi
  • Vydržet čekat v čekárně, domluvit se a porozumět si. Pomůže mi, když lékař nemluví rychle, když mi to vysvětlí srozumitelně.
  • Říct přesně různé věci a údaje.
  • Nejtěžší je pro mne zajistit, aby mi doktor dal správnou lékařskou zprávu, aby mě neodbyl. Taky mi vadilo, když mi doktoři říkali, že tam nemám chodit, že jsme zdravá. Že mám přijít jednou za rok. Zdálo se mi, že mě nechtějí vyslyšet.
  • Zdravotní sestra ví, že někdy nemluvím. Že za mě mluví máma nebo ségra. Dřív jsem mívala velkou trému. Nedokázala jsem popsat třeba, jakou mám rýmu. Když jdu k doktorce naší, tak komunikuju. Mám taky trému třeba připravit se na vyšetření a sbírat 24 h moč. To je těžké. Nerada čekám u doktora. Je mi příjemnější doktorka, víc než muž doktor.
  • Nemám s tím problém. Jediné, co mi někdy vadí je čekat dlouho v čekárně. S žádným doktorem v Praze jsem neměl nikdy žádný problém. Lékaři se mnou vždy jednali jako profesionálové.
  • Nalézt a vybrat toho pravého, aby měl zkušenosti v tom oboru a byl dobrý. Aby mi uměl poradit, nerozčiloval se a hned neodporoval, když má či vidí člověk tu věc jinak.

Co je pro vás při návštěvě lékaře*lékařky důležité?

Zobrazit odpověď
  • Musím vědět, co se mnou budou dělat. Informovat mě. Dodá mi to klid a vím, co se bude dít. Chci vědět, jestli je situace vážná či lehká. Jsou věci, které mi nedělají dobře, nebo jsou mi nepříjemné. Třeba při vyšetření krku se mi navaluje, paní doktorka mě pak uklidňuje, ať vydržím, že to bude za chvíli hotové. Taky například u zubaře je to o domluvě, když vím, že mi budou vrtat povrchové kazy, tak odmítnu injekci. Sám se se zubařem domlouvám.

Kdo vám pomáhá s objednáním, doprovodem?

Zobrazit odpovědi
  • Někdy asistent, někdy volám sama.
  • Volám sama nebo s mámou. Je třeba zkontrolovat termín, jestli mám volno.
  • Objednávám se sama, ale jako doprovod se mnou chodí asistent.
  • Objednám se sama. Když jdu k novému doktorovi, tak potřebuji mámu nebo ségru. Bojím se, co mě tam čeká, a nemluvila bych. Je to taková moje psychická opora. A když nedokážu mluvit, mluví za mě.
  • K obvodnímu lékaři a ke kožnímu chodím už sám. Jinak mi pomáhá s objednáním a doprovodem mamka, hlavně k zubaři, protože máme stejného.
  • Když nemůže zavolat mamka, tak si volám sám. Nebo to dělám tak, že když to není obvodní lékař, tak tam rovnou zajdu a domluvím si tam termín. Většinou se mnou k doktorům chodí mamka, a někdy chodím i sám. Mamka je můj podpůrce a do jisté míry i moje opatrovnice.
  • Ze začátku mi pomohl Rytmus, teď chodím sama a domlouvám si schůzky jen s paní Vlastou Stupkovou, psychoterapeutkou. S objednáním ani doprovodem už nepotřebuji pomoc.

V jakých situacích chcete být u lékaře/terapeuta sami?

Zobrazit odpovědi
  • Když se na něčem potřebuji domluvit s doktorem a je to jen o mně.
  • Na gynekologickém vyšetření a na ortopedii.
  • Chtěla bych chodit k doktorům sama, ale učím se nepřehánět to a řídit se radou, že to stačí jednou za rok. Dřív jsme měla potřebu chodit k doktorům častěji než ostatní.
  • Mám radost, když to vládnu sama. Ted třeba na vyšetření štítné žlázy jsem byla sama.
  • Na psychoterapii chci být sám.

Kdy vám pomáhá někdo další? (opatrovník, sociální služba, někdo blízký)

Zobrazit odpovědi
  • Domluvit se na dalším termínu návštěvy, pomoci mi zjistit, jestli mám volno.
  • Pomoc většinou nepotřebuji. Ale k některým doktorům mě doprovází máma, kvůli přesným údajům. K zubaři jezdím sama.
  • Až když mi doktor řekne výsledek vyšetření, pomáhají mi asistenti například pravidelně brát léky.
  • Máma a sestra, často jako doprovod.
  • Pomáhá mi mamka, která si zapisuje moje neurologické problémy, aby pak mohla neurologovi říct, co se děje a on mohl dle toho pomoct.

Co je to psychoterapie?

Rozhovor s gynekoložkou

Dotazy zodpověděla MUDr. Zuzana Nováková emailem na žádost sebeobhájkyně Soni Holubové a Martiny Hüblové. Působí v Praze.

Paní doktorko, máte v péči nějakou ženu či ženy s mentálním postižením? Pokud ano, kolik?

Zobrazit odpověď

Ano, mám v péči 2 nebo 3 ženy s mentálním postižením.

Má některá z těchto žen omezenou svéprávnost, má opatrovníka*opatrovnici?

Zobrazit odpověď

Jedna slečna má omezenou svéprávnost. Pro mou práci je důležité, zda je pacientka svéprávná či ne, hlavně kvůli komunikaci, porozumění léčbě, atd.

Může omezení svéprávnosti komplikovat komunikaci mezi lékařem*lékařkou a pacientkou?

Zobrazit odpověď

Ano, myslím, že omezení svéprávnosti může komunikaci mezi lékařem a pacientem komplikovat, záleží na konkrétní situaci.

S opatrovníkem je dobré komunikovat na začátku vyšetření – při rozhovoru ohledně potíží pacientky a potom na závěr vyšetření – zda je nutná léčba či další postup, aby bylo dobře dané situaci porozuměno.

Myslíte si, že je u těchto klientek potřeba před, během, nebo po vyšetření a zákrocích přizpůsobit komunikaci, aby došlo k lepšímu porozumění?

Zobrazit odpověď

Ano, komunikace před, během i po vyšetření by měla být přizpůsobena tak, aby jí klientka dobře rozuměla. Vyšetření je tím pro ni méně stresující.

Jak poznáte, že žena nebo dívka nerozumí tomu, co jí chcete říct, doporučit, vysvětlit?

Zobrazit odpověď

Poznám to z toho, že se jí cíleně zeptám, zda všemu rozumí. Zeptám se, zda má otázky. Také podle toho, jak reaguje, jaký má výraz v obličeji, jak se chová.

V kolika letech k Vám běžně dívky chodí na první prohlídku?

Zobrazit odpověď

To je různé, záleží na konkrétních potřebách. První prohlídky jsou často v období středoškolských let, někdy později.

Máte také pacientky, které nechodí na kontroly, či běžné prohlídky? Jak to řešíte?

Zobrazit odpověď

Ano, některé pacientky pravidelně na prohlídky nechodí. Kontaktujeme je telefonicky, anebo dostanou dopis od pojišťovny, že by se měly na vyšetření dostavit.

Je něco, co byste ženám s mentálním postižením a jejich gynekologům*gynekoložkám doporučila v oblasti komunikace a vzájemného porozumění?

Zobrazit odpověď

Důležité je, aby žena správně pochopila, kdy a proč je důležité na kontroly chodit, jak kontroly probíhají a co mají za cíl. Když to pochopí, určitě nebude mít problém s tím, aby na kontroly chodila. Gynekologická kontrola se dělá 1x ročně. Je důležité kontrolovat, že je vše v pořádku.

 

]]> Článek 24: Vzdělávání https://umluva.cz/clanek-24/ Thu, 09 Dec 2021 23:22:16 +0000 http://umluva.cz/?p=49 Všichni lidé mají stejné právo na vzdělání.
Vzdělání musí být založeno na rovných příležitostech.
Všechny děti mají právo chodit do běžné školy tam, kde bydlí.
Je důležité, aby mohly děti s postižením i bez postižení chodit do stejné školy.

Každý se má rozvíjet v co největší míře.
Na základní a střední škole nikdo za vzdělání neplatí.
Škola nesmí dítě odmítnout jenom proto, že má zdravotní postižení.

Děti s postižením musí dostat pomoc a podporu, kterou potřebují.
Důležité je, aby každé dítě mělo podmínky pro kvalitní vzdělávání.
Pomoc je při vyučování, ale i při komunikaci s ostatními dětmi nebo třeba v družině.
Ve škole při učení pomáhá asistent pedagoga nebo se používají různé pomůcky.
To vše usnadňuje výuku i domluvu mezi učitelem a dětmi nebo dětmi mezi sebou.

Dětem s postižením pomáhá Braillovo písmo, český znakový jazyk nebo obrázky.
Způsoby dorozumívání musí umět učitelé tak, aby se jim dobře s dětmi mluvilo.
Učit by měli i učitelé se zdravotním postižením.
Je důležité vědět, jak se chovat k dětem s postižením a jak je dobře učit.

Úmluva říká, že se to mají všichni učit.
I dospělí lidé s postižením se mohou dále vzdělávat, když chtějí.
Mají mít přístup k vysokým a odborným školám i kurzům.
Zde se připravují na budoucí povolání.

Zkušenosti lidí s postižením se vzděláváním

Zeptali jsme se 7 sebeobhájců na následující otázky:

Chodili jste do běžné školy nebo speciální?

Zobrazit odpovědi
  1. Do speciální školy, nebylo to v místě bydliště, do školy jsem jezdila asi hodinu.
  2. Na základku 1. až 3. třída. Pak jsem chodil do zvláštní školy, nechtěl jsem se učit rusky.
  3. Do speciální školy.
  4. Zvláštní škola, pak odborné učiliště – pokojská a pečovatelka.
  5. Až do 5. třídy na základku. Tam byla učitelka, která si na mě zasedla. Jakýkoliv úkol jsme udělala, řekla, že je to špatně. Ostatní učitelé byli v pohodě.
    Od 5. třídy jsem chodila do speciální školy do Počernic. Tam se věci probíraly pomalu a bylo nás tam méně. Učitelka byla hodnější. Jezdila jsem tam sama. V autobuse jsem se potkávala s kamarády a jeli jsme společně do školy.
  6. Běžná základka. Když chodím do školy, tak je třeba vědět, co mám, nebo nemám za problém.
  7. Začínala jsem 6. třídu ZŠ, pak se mi stala autonehoda, v důsledku které jsem byla 1 rok v kóma (apatický stav). Po operaci mozku jsem se dostala k hrozně bezvadnému p. učiteli, který shodou okolností i vyučoval mou maminku. Pan učitel se mi individuálně věnoval a během roku se mnou probral 2 ročníky (5. a 6. třídy) pak šel do (zaslouženého) důchodu. Místo něj mi dali novou paní učitelku, která byla na začátku těhotenství, a tudíž se mnou dodělala jen 7. třídu ZvŠ Kouřim. A nakonec mě má maminka dostala do zvláštní školy na 2 roky mezi děti, s kterými jsem školu dodělala.

Co bylo ve škole nejtěžší?

Zobrazit odpovědi
  1. Přijmout fakt, že jsem hendikepovaná, a že jsem se spolužáky, kteří mají taky hendikep. Přijmout je a neodsuzovat. Když měl někdo hendikep, přišel mi divný. Nevěděla jsem, jak se s ním mám kamarádit a jak s ním mluvit. Chtěla jsem být spolužačka, kamarádka, mělo by nás zajímat něco stejného nebo se obohatit. Každý byl svůj. Chtěla jsem svůj hendikep vyzdvihnout. Vedlo to k tomu, že jsem se nebyla schopná kamarádit nebo se od nich něco naučit. Měla jsem problémy s nimi být. Lidi jsem odsuzovala třeba za to, že neměli stejný hudební styl.
    Dneska už lidi neodsuzuji. Poslechnu si názor nebo zkušenost, životní cestu. Už nejsem taková skeptická a nerozčiluje mě fakt, že ostatní mají jiný názor nebo jsou jiní. Naopak. Chci si od nich něco dobrého vzít. Musela jsem se trošku posunout.
  2. Nebylo nic. Byl jsem chytrý, měl jsem knihy ze základky. Taťka po mě chtěl, abych uměl všechno nazpaměť, tak jsem se učil i v noci, a pak chodil pozdě do školy.
  3. Dělaly mi problém počty a soustředit se.
  4. Učit se na zkoušku, ale nakonec jsem to dala. Praxe byla v pohodě.
  5. Když se nám něco nepovedlo (třeba na šití), tak nám říkala učitelka, abychom to předělaly. Jiným lidem to tak neopravovala. Zdálo se mi, že nás hodnotila různě.
  6. Nebylo to těžké. Měl jsem ve škole asistenta, který mi pomáhal.
  7. O té zvláštní nemohu nic napsat, protože nevím, jestli bylo těžší učit se, nebo se muset přizpůsobit ostatním, abych mezi ně zapadla. Bylo to s mým hendikepem pro mě velice těžké, jelikož jsem se ocitla z ničeho nic mezi nezvladatelnými dětmi.
    Základní škola (ZŠ Kouřim), kam jsem chodila před autonehodou, byla výborná, naučila nás vše nejen poslouchat plnit své věci, rozumět všemu (předháněly jsme se kdo je chytřejší apod.).
    A nejtěžší na škole bylo dodržet pravidla a porozumět jim. Já měla 5 škol a každá měla něco jiného.

Co byste ve škole chtěli změnit?

Zobrazit odpovědi
  1. Aby se spolu děti setkávaly a mluvily o svých problémech. Aby měly možnost si říct, co chtějí a co ne. Aby se mohly učit od sebe. Taky víc školu hrou, která by pomohla se spřátelit. Od roku 1995 to bylo lepší, začala jsem chodit na běžnou základku. Nebylo to tak svázané. Nemusela jsem dělat všechno. Taky jsme mohli něco dělat i dohromady, nebylo to tak upjaté. Lidi mě neodsuzovali. Byla to církevní škola, kde jsme poprvé mluvila s knězem. Mohla jsem si začít hledat cestu ke spolužákům a nemít předsudky. Kněz mi pomohl. Nasměroval mě. Chodila jsem pracovat s hlínou. Začala jsme hrát na flétnu. Měla jsme možnost se rozhodnout, co bude můj obor, co mě může bavit a těšit v životě, co mi pomůže se z hendikepu vymanit. Že se můžu začít bavit s lidmi. Byla tam škola hrou. Začala jsme komunikovat s rodiči. Pak jsme se učila kuchařské a rukodělné práce na odborném učilišti. Vyučila jsme se v kuchařském řemeslu.
  2. Nic.
  3. Ne.
  4. Učitelku na tělocvik. Mně vadila, musela jsme cvičit, i když mi nebylo dobře.
  5. Aby ředitel s případnými problémovými učiteli promluvil, že se k dětem mají chovat slušně, že by to dítě neměli stresovat. Ne ho hned sprdnout, jak vejde do třídy.
  6. Aby ve škole nebyly šikany. Občas jsou a záleží na člověku, aby se choval dobře.
  7. Ideální by bylo pro všechny děti, aby měly možnost se věnovat učivu, tak rychle jak samy potřebují, přičemž by mohly mít svého asistenta, který by jim pomáhal.

Jaké kurzy jste absolvovali v poslední době (3 roky)?

Zobrazit odpovědi
  1. Poslední 3 roky ne, před tím ano. Na kurz práce s kamerou.
  2. Kurz počítačů, mám i certifikát. Dál na čištění koženého nábytku a čištění podlah.
  3. Na angličtinu.
  4. Na angličtinu, tancování a vaření.
  5. V Rytmusu jsem absolvovala hodně kurzů. Od úřadu práce jsem měla kurz, jak napsat životopis. Chodila jsem i na kurz pletení košů. 
  6. Hodně kurzů. Třeba na sebeobranu, kde jsem se učil, jak se bránit.
  7. Kurzy v nejbližší době nemám, ale na základní škole jsem v pondělí měla počítače, v úterý tenis, ve středu nic, ve čtvrtek tenis a v pátek šerm. Jinak jsem 3 roky chodila na lukostřelbu a od té doby pracuji a na kurzy mi už moc nezbyl čas.

Co se vám na kurzech líbilo?

Zobrazit odpovědi
  1. Ukázalo mi to, že umím i něco, co jsem se nemusela učit – mám pevnou ruku a dokážu dělat statický záběr. Není to máznuté a je to celistvé. 
  2. Dost věcí jsem se naučil, hlavně počítače a internet. Třeba jak se píše text, odstavec a tak.
  3. Učit se cizí jazyk a že člověk potká na kurzu nové lidi.
  4. Umím si uvařit sama, umím trochu anglicky. Dál se angličtinu učím sama. Do práce chodí cizinci, tak je anglicky zdravím a dávám jim menu.
  5. Díky kurzu sebeobhajování jsem si uvědomila, že se člověk může rozhodovat sám, jak chce bydlet, jestli s rodinou nebo samostatně, nebo se spolubydlícím a dělit se o nájem. Na kurzu práv, jsem se naučila základ toho, na co mám právo, na život, na vzdělání, s kým chci bydlet…
  6. Že jsem se něco nového naučil.
  7. Uvolnění a uspořádání veškerých myšlenek z celého dne.

 

]]> Článek 23: Rodina https://umluva.cz/clanek-23/ Thu, 09 Dec 2021 23:21:43 +0000 https://umluva.cz/?p=1234 Lidé s postižením mají právo
žít svůj rodinný a partnerský
život jako ostatní.

Úmluva zaručuje, že mají právo
mít partnera, partnerku
nebo svatbu, pokud to chtějí.

Pro správné rozhodování
o partnerských otázkách
je třeba, aby pro lidi s postižením
byly dostupné srozumitelné informace
o sexu, včetně možnostech antikoncepce,
vztazích, povinnostech rodičů apod.

Lidé s postižením si mohou sami plánovat
svou rodinu. Mohou se rozhodnout, jestli
budou mít děti nebo ne. Také je jen na
nich, kolik dětí budou mít.

O své děti se musí umět postarat. Aby bylo
možné se správně rozhodnout o dětech, je třeba
mít přístup k srozumitelným informacím,
jak děti vychovávat a co potřebují.

Pokračovat ve čtení

Zkušenosti lidí s postižením s právem na rodinný život

Svatba jako velký sen

Paní Michaela měla tři sestry.

Michaela a Standa v jejich svatební den

S jednou z nich strávila kvůli jejich
postižení dětství v ústavech.

V dospělosti, když jim zemřela maminka,
se obě dostaly do domova pro osoby
se zdravotním postižením.

Tam byla Michaela 15 let.
Sama nemohla nikam, neměla klid.
Na návštěvy za ní jezdil její přítel, pan Standa.
Michaela velmi stála o to, aby se mohla i se
sestrou z domova odstěhovat.

Opatrovníkem Michaely byla její další
sestra, která nejprve nechtěla, aby se z domova přestěhovaly.

Aby se mohla osamostatnit, zažádala o změnu opatrovníka.
Nová opatrovnice podpořila její rozhodnutí.
Michaela se odstěhovala do nájemního bytu, kde
jí pomáhali asistenti.

Celý velký sen bylo bydlet se Standou.
Ten žil tehdy v domově důchodců a často za ní jezdil.
Po roce se k ní přestěhoval a chtěli se vzít.

Michaela požádala o navrácení svéprávnosti
a soud jí vyhověl. Svatba proběhla v červenci 2015.

Tedy za dva roky po odstěhování z domova
pro osoby se zdravotním postižením.
Se svým manželem byli přesvědčeni,
že mají právo na normální život jako všichni ostatní.

]]> Článek 19: Nezávislý způsob života a zapojení do společnosti https://umluva.cz/clanek-19/ Thu, 09 Dec 2021 23:19:03 +0000 http://umluva.cz/?p=47 Dříve lidé nevěřili,
že lidé s postižením
dokážou žít samostatně.

Nechali je proto žít v ústavech.

I v dnešní době pro spoustu lidí
není dostupná potřebná podpora
a proto musí žít v ústavech.

To vede k izolaci a proto je to špatně.

Každý člověk s postižením
má právo žít tak, jak chce.

 

Nezávislý způsob života očima člověka s postižením

Jak si Jana Vitáková vysvětluje právo na nezávislý život:
 

Domácnost, plánování, povinnosti

Mohu si vybrat, jestli budu bydlet sama a když ne, tak s kým chci bydlet.

Mohu si zkoušet věci, mám možnost se učit nové a starat se o domácnost. 

Platit nájem, vědět komu, kdy a kolik.

Moci se rozhodovat o tom, kde budu mít svoje věci a šaty. Mít svou skříň, svou jistotu doma.

Další názory k domácnosti, plánování, povinnostem.  
 

Soukromí

Každý by měl mít svoje soukromí.

Svůj kout, abych měla místo (pokoj), které je jen moje a nikdo ho neměnil, abych ho mohla zamknout. 

Jít kam chci a přijít si, kdy chci.

Mít, nebo si najít dobrého partnera a lidi kolem sebe. Člověka, kterému můžu věřit, na kterého se dá spolehnout, bere mě vážně, můžu se mu svěřit a bude to důvěrné. Dodrží, co jsme si domluvili. Aby byl součástí rodiny.
 
 

Volný čas

Mít svoje místo, kam si můžu zajít mezi lidi. Potkávat nové lidi.

Plánovat si věci podle sebe, podle nálady a dodržet to.

Jezdit na výlety a na dovolenou. Zorganizovat si to. Vědět kam pojedu, kolik mít s sebou peněz a jaké věci si zabalit.

Moct cestovat i jinde než ve svém městě, třeba po Čechách nebo i do ciziny. Když potřebuji, mít k tomu doprovod. Vyměnit si peníze ve směnárně.
Další názory k volnému času.

 
 

Večery

Mít volnost, nemuset se ptát kdy, kam, v kolik jdu a přijdu.

Odcházet a přicházet do bytu kdy chci a přespat s kamarádem. Bez domluvy s rodiči nebo opatrovníkem…

Jezdit na výlety a na dovolenou. Zorganizovat si to. Vědět kam pojedu, kolik mít s sebou peněz a jaké věci si zabalit.
Další názory k večerům.

Komentář k nezávislému způsobu života.

Co znamená začlenění do společnosti?

Znamená to,
že někam patřím.

Jsem součástí společnosti
mám kamarády a známé.

Mohu jít všude tam,
kam chodí ostatní lidé.
Třeba na koncerty, do divadla
nebo na fotbal.

Plná svéprávnost je základem
pro nezávislý způsob života
a zapojení do společnosti.

K tomu se více dozvíte u článku 12.

 

Jak se Václav přestěhoval do vlastního bydlení 

Po spuštění videa můžete v přehrávací liště na ikonku čtverečku (vlevo od ozubeného kolečka) a tím povolit titulky.

 

Jak může vypadat pomoc s nezávislým způsobem života a začleněním do společnosti

Panu Richardovi je 34 let,
využívá službu Podpora samostatného bydlení od března 2020.

Bydlí na Praze 4, v pronajatém bytě,
chodí do práce,
je spokojený, že žije mezi lidmi.

Nikdo mu neříká, co by měl dělat,
cítí se svobodný,
může si o svém životě rozhodovat.

Nebylo to tak vždy!

Zobrazit zbytek příběhu

Pan Richard žil 14 let v pobytovém zařízení. V ústavu.
Nebyl v ústavu spokojený.
Měl veřejného opatrovníka, který jeho nespokojenost neřešil.
Veřejný opatrovník měl velkou moc
a nechtěl, aby se Richard odstěhoval
ani, aby mu pomáhal někdo jiný.

 

Po dlouhých dohadech se pan Richard dostal do Chráněného bydlení,
ale ani to pro něj neznamenalo svobodu.
Dal najevo nespokojenost, ukončili mu smlouvu a o bydlení přišel.
Musel bydlet na ubytovně, tam to sice bylo lepší,
ale nikdo mu nepomáhal.
A opatrovník nesouhlasil, aby nějakou sociální službu využíval.

 

Přišel o příspěvek na péči, měl málo peněz.
Pak se stala změna – změnil se veřejný opatrovník,
který se začal více zajímat o přání pana Richarda
a jeho touhu po nezávislém životě.

 

Pan Richard zažádal s opatrovníkem o pomoc službu Podpora samostatného bydlení.
To bylo na jaře roku 2020.
Pomohli zmapovat aktuální potřeby pana Richarda,
pomohli panu Richardovi zjistit,
jaké bydlení si se svým příjmem může dovolit.
S pomocí nového opatrovníka zažádali zpět o příspěvek na péči.

 

Nejdříve se povedlo najít byt a
pan Richard se mohl odstěhovat z ubytovny.
Brzy na to začal chodit do práce.
Musel se naučit postarat se o sebe a o domácnost,
Naučit se uvařit si, nakoupit, spočítat peníze.
Učil se přijímat svou vlastní zodpovědnost za svá rozhodnutí.

 

Když si s něčím neví rady, má se na koho obrátit.
Pomáhají mu nejen pracovníci z PSB, ale i veřejný opatrovník.

 

Pan Richard má velké plány.
Chce, aby mu soud vrátil svéprávnost.
A měl svého podpůrce, kterému důvěřuje.
Chce cestovat, jednou mít svůj vlastní byt a přítelkyni.

 

]]> Článek 13: Soudy https://umluva.cz/clanek-13/ Thu, 09 Dec 2021 23:13:32 +0000 https://umluva.cz/?p=1778 Lidé s postižením mají stejnou možnost jako všichni ostatní jít k soudu.
Mohou tedy například podat žalobu na někoho jiného, když jim nevrátil peníze.
Lidé s postižením se mohou účastnit soudu, který se jich týká.
Může jít o soud o svéprávnosti, rodičovských právech nebo třeba schválení smlouvy o nápomoci.
Důležité je, že lidé s postižením mají právo, aby jim někdo u soudu pomáhal.
Takový člověk pomáhá vysvětlit, co se u soudu děje a kdy je třeba co říct.

Lidé s postižením ale mohou mít u soudu i jiné role.
Mohou být třeba svědkem.
Svědek u soudu řekne, co osobně viděl nebo slyšel.
Je to druh důkazu, který pomáhá soudci správně rozhodnout.

Podle Úmluvy musí stát zajistit školení pro soud, policii i zaměstnance vězení.
Takové školení vysvětlí, jak mluvit s lidmi s postižením, jak se s ním chovat, jak jim lépe porozumět.

]]> Článek 12: Rovnost před zákonem https://umluva.cz/clanek-12/ Thu, 09 Dec 2021 23:12:38 +0000 http://umluva.cz/?p=20 Svéprávnost je schopnost samostatně právně jednat.
Právně jednat znamená zavazovat se k povinnostem a nabývat práv.
Právním jednáním je například nákup televize,
uzavření smlouvy o nájmu
nebo smlouvy o poskytování sociální služby. 

Právnímu jednání předchází rozhodování.  
Například zda si koupím novou televizi, 
kde chci bydlet 
nebo jaké sociální služby chci využívat.  

Rozhodování o sobě a svém životě je pro každého velmi důležité.
Je nutné respektovat osobní nezávislost a svobodu volby.
Patří to k hlavním bodům Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením.

Lidé s postižením musí mít stejné možnosti 
o svém životě rozhodovat stejně jako ostatní lidé.
Proto Úmluva o právech lidí s postižením říká, 
že soud ani nikdo jiný nesmí lidi s postižením omezovat 
nebo zbavovat svéprávnosti. 

 

Jak vypadá cesta ke svéprávnosti Evy:

 

Jak může vypadat správné naplňování práva na rovnost před zákonem a plnou svéprávnost ukazuje případ paní Heleny:

Paní Helena je žena s postižením.
Soud ji na základě lékařské zprávy omezil ve svéprávnosti
a přidělil ji veřejného opatrovníka.
Paní Helena chtěla bydlet se svým přítelem v bytě a platit nájem.

S přítelem se společně radili,
co si za své peníze koupit
nebo kdy zaplatit nájem.

Veřejný opatrovník s tím nesouhlasil
a tvrdil,
že to není pro paní Helenu vhodné a bezpečné.

Paní Heleně vadilo,
že za ní její veřejný opatrovník rozhodoval a nezjišťoval přitom,
co si sama přeje a jaká je její vůle.

Paní Helena začala spolupracovat s Poradnou QUIP,
která ji podpořila v soudním řízení o navrácení svéprávnosti.
Soudní řízení bylo úspěšné a soud paní Heleně navrátil svéprávnost.
Paní Helena se tak zase může o svém životě rozhodovat sama tak, jak si přeje.

Paní Helena občas potřebuje pomoci s rozhodováním a právním jednáním.
Proto uzavřela smlouvu o nápomoci se svým přítelem.
Na základě této smlouvy je její přítel podpůrcem.
Pomáhá ji a radí s právním jednáním kdykoliv, kdy paní Helena potřebuje podporu.

 

 

]]> Článek 9: Přístupnost https://umluva.cz/clanek-9/ Wed, 28 Apr 2010 15:23:11 +0000 http://umluva.cz/?p=36 Lidé s postižením mají právo žít podle svých
přání a zapojit se plně do společnosti.
Mohou dělat vše, co chtějí.
Je proto důležité, aby se dostali všude, kam potřebují.

Tomu se říká přístupnost.
Je to možnost dostat se všude, kam
chci a používat vše, co potřebuji.
Jednoduchá a srozumitelná orientace musí být
na veřejných místech (třeba u lékaře, na úřadě nebo v knihovně).

Úmluva říká, že pro všechny musí být přístupné:

  • veřejné budovy, vstup a orientace v nich (třeba nemocnice, školy, úřady…),
  • doprava (třeba autobus, vlak),
  • informace (třeba v televizi, v rádiu nebo na internetu),
  • služby poskytované veřejnosti (třeba kina, obchody),
  • věci a zařízení (třeba bankomaty).

 

Zkušenosti při doprovodu lidí na vozíku v MHD

Aleš Vojáček pracuje jako asistent v Rytmusu a je zároveň sebeobhájce.
Často asistuje a doprovází člověka na vozíku. V rozhovoru popisuje své zkušenosti s přístupností v pražské hromadné dopravě a ve veřejných budovách.

Co ti ohledně přístupnosti v dopravě vadí?
Lidi v dopravě, když vidí, že jedem a oni stojí na místě. Navíc je to kloubový autobus, takže se vejdou jinam. To mi štve a taky když řidič nevystoupí, aby vyndal plošinu. Ale to už se moc neděje.

Kde to naopak funguje, co můžeš pochválit?
Tam, kde jezdíme, mají stanice metra výtah. To je velká výhoda. Chce to ale furt přemýšlet, aby všechny stanice po trase měly výtah. Abychom mohli přestupovat na různé spoje.
Taky řidiči autobusů se zlepšili a někteří si to umí zorganizovat velmi dobře. S vozíkem se totiž špatně manipuluje za jízdy a je potřeba, aby lidi nestáli na místě pro vozíčkáře. Musím tam najet rovnou. Není bezpečné se přesouvat během jízdy. Nepříjemných a náladových řidičů už je minimum.

Jakou máš zkušenost s přístupností budov?
Čekal bych, že to bude přístupné všem a všude a ne, že budeme muset překonávat nějakou bariéru.

Například loni na podzim na konferenci na Staroměstské radnici v Praze.

V budově jsou 2 výtahy a záchod je bezbariérové. Na věž se dostanete skvěle po spirále. Ale do některých místností, kde byla konference, vedou schody a dveře jsou úzké.

Člověk s vozíkem musel zůstat jen v hlavní místnosti. A i tam jsme ho museli přetahovat přes asi 4 schody i s vozíkem. Byl to mechanický vozík. Kdyby byl elektrický, tak bychom to nezvládli. Člověku je to většinou nepříjemné, když ho musí někdo i s vozíkem vynášet nebo tahat. Chtělo by to udělat schodolez nebo plošinu, aby se člověk dostal všude. Je to památka a veřejná budova, tak mě to překvapilo, že to nemají.

Co pro tebe ještě znamená přístupnost, kromě fyzických bariér?
Chování mezi lidmi. Respektovat lidi s postižením. Chovat se k nim, jak k normálním lidem a nabídnout jim pomoc, když je to třeba. Lidi si musí pomáhat. Nevíme dne ani hodiny, co se může stát. Aby byly informace srozumitelné, ve snadném čtení a aby byly i v Braillově písmu.

 

 

Zkušenosti člověka s postižením s přístupností v budovách

Tomáš udělal průzkum jedné pražské nemocnice v centru.
Chtěl zjistit, jak je nemocnice, kterou předtím neznal, přístupná lidem s postižením.
Vyzkoušel, jaké je to pro člověka s postižením, který se snadno neorientuje v novém prostředí.

Kam jste vyrazil?
Chtěl jsem vědět, kde je chirurgie, kdybych potřeboval ošetřit zranění, nebo poradit kamarádovi, jak se tam dostat.

Co orientaci na místě pomohlo?
Nejvíce mi pomohla paní ve vrátnici a pak šipky, kam se vydat (ukazatele) a barvy na šipkách.

V čem bylo na místě nejtěžší se zorientovat?
V plánu a šipkách. V tom, že v plánu najdu, kam jdu a pak jít podle šipky. Taky najít východ na cestě zpátky. Cedulky jsem neviděl, šel jsem po paměti, nebo mi musela poradit kolegyně Jana.

Čemu nebylo rozumět nebo to musel někdo vysvětlit?
Najít vchod do nemocnice. Šel jsem podle šipky na křižovatce. Přešel jsem vchod, protože jsem myslel, že je to lékárna. Cedule lékárny byla výrazná a dobře vidět. Cedule nemocnice naopak byla z ulice vidět špatně, protože byla na skleněných dveřích. Pomohlo by větší písmo, výraznější znak nemocnice nebo cedule na ulici.

Plánku a jeho provázanost se šipkami. Bylo to tak, že na plánu se najde jméno budovy, číslo a barva a pak následujete šipky s číslem a barvou.

Lístečky už nebyly. Na cedulích svítila pořadová čísla. Ale pořadové číslo nešlo nikde vyzvednout. Paní ve vrátnici nám dobře vysvětlila, jak to udělat a že odpoledne lístečkový systém nefunguje a je třeba se nahlásit zdravotníkovi.

Co by měla mít budova (třeba nemocnice), aby se tam lidi vyznali?
Číslování. Lidi, sestry, kterých se zeptám. Někoho, kdo se tam vyzná a poradí. Mapu nebo plánek.

 
]]>