Článek 24: Vzdělávání

Všichni lidé mají stejné právo na vzdělání.
Vzdělání musí být založeno na rovných příležitostech.
Všechny děti mají právo chodit do běžné školy tam, kde bydlí.
Je důležité, aby mohly děti s postižením i bez postižení chodit do stejné školy.

Každý se má rozvíjet v co největší míře.
Na základní a střední škole nikdo za vzdělání neplatí.
Škola nesmí dítě odmítnout jenom proto, že má zdravotní postižení.

Děti s postižením musí dostat pomoc a podporu, kterou potřebují.
Důležité je, aby každé dítě mělo podmínky pro kvalitní vzdělávání.
Pomoc je při vyučování, ale i při komunikaci s ostatními dětmi nebo třeba v družině.
Ve škole při učení pomáhá asistent pedagoga nebo se používají různé pomůcky.
To vše usnadňuje výuku i domluvu mezi učitelem a dětmi nebo dětmi mezi sebou.

Dětem s postižením pomáhá Braillovo písmo, český znakový jazyk nebo obrázky.
Způsoby dorozumívání musí umět učitelé tak, aby se jim dobře s dětmi mluvilo.
Učit by měli i učitelé se zdravotním postižením.
Je důležité vědět, jak se chovat k dětem s postižením a jak je dobře učit.

Úmluva říká, že se to mají všichni učit.
I dospělí lidé s postižením se mohou dále vzdělávat, když chtějí.
Mají mít přístup k vysokým a odborným školám i kurzům.
Zde se připravují na budoucí povolání.

Zkušenosti lidí s postižením se vzděláváním

Zeptali jsme se 7 sebeobhájců na následující otázky:

Chodili jste do běžné školy nebo speciální?

Zobrazit odpovědi
  1. Do speciální školy, nebylo to v místě bydliště, do školy jsem jezdila asi hodinu.
  2. Na základku 1. až 3. třída. Pak jsem chodil do zvláštní školy, nechtěl jsem se učit rusky.
  3. Do speciální školy.
  4. Zvláštní škola, pak odborné učiliště – pokojská a pečovatelka.
  5. Až do 5. třídy na základku. Tam byla učitelka, která si na mě zasedla. Jakýkoliv úkol jsme udělala, řekla, že je to špatně. Ostatní učitelé byli v pohodě.
    Od 5. třídy jsem chodila do speciální školy do Počernic. Tam se věci probíraly pomalu a bylo nás tam méně. Učitelka byla hodnější. Jezdila jsem tam sama. V autobuse jsem se potkávala s kamarády a jeli jsme společně do školy.
  6. Běžná základka. Když chodím do školy, tak je třeba vědět, co mám, nebo nemám za problém.
  7. Začínala jsem 6. třídu ZŠ, pak se mi stala autonehoda, v důsledku které jsem byla 1 rok v kóma (apatický stav). Po operaci mozku jsem se dostala k hrozně bezvadnému p. učiteli, který shodou okolností i vyučoval mou maminku. Pan učitel se mi individuálně věnoval a během roku se mnou probral 2 ročníky (5. a 6. třídy) pak šel do (zaslouženého) důchodu. Místo něj mi dali novou paní učitelku, která byla na začátku těhotenství, a tudíž se mnou dodělala jen 7. třídu ZvŠ Kouřim. A nakonec mě má maminka dostala do zvláštní školy na 2 roky mezi děti, s kterými jsem školu dodělala.

Co bylo ve škole nejtěžší?

Zobrazit odpovědi
  1. Přijmout fakt, že jsem hendikepovaná, a že jsem se spolužáky, kteří mají taky hendikep. Přijmout je a neodsuzovat. Když měl někdo hendikep, přišel mi divný. Nevěděla jsem, jak se s ním mám kamarádit a jak s ním mluvit. Chtěla jsem být spolužačka, kamarádka, mělo by nás zajímat něco stejného nebo se obohatit. Každý byl svůj. Chtěla jsem svůj hendikep vyzdvihnout. Vedlo to k tomu, že jsem se nebyla schopná kamarádit nebo se od nich něco naučit. Měla jsem problémy s nimi být. Lidi jsem odsuzovala třeba za to, že neměli stejný hudební styl.
    Dneska už lidi neodsuzuji. Poslechnu si názor nebo zkušenost, životní cestu. Už nejsem taková skeptická a nerozčiluje mě fakt, že ostatní mají jiný názor nebo jsou jiní. Naopak. Chci si od nich něco dobrého vzít. Musela jsem se trošku posunout.
  2. Nebylo nic. Byl jsem chytrý, měl jsem knihy ze základky. Taťka po mě chtěl, abych uměl všechno nazpaměť, tak jsem se učil i v noci, a pak chodil pozdě do školy.
  3. Dělaly mi problém počty a soustředit se.
  4. Učit se na zkoušku, ale nakonec jsem to dala. Praxe byla v pohodě.
  5. Když se nám něco nepovedlo (třeba na šití), tak nám říkala učitelka, abychom to předělaly. Jiným lidem to tak neopravovala. Zdálo se mi, že nás hodnotila různě.
  6. Nebylo to těžké. Měl jsem ve škole asistenta, který mi pomáhal.
  7. O té zvláštní nemohu nic napsat, protože nevím, jestli bylo těžší učit se, nebo se muset přizpůsobit ostatním, abych mezi ně zapadla. Bylo to s mým hendikepem pro mě velice těžké, jelikož jsem se ocitla z ničeho nic mezi nezvladatelnými dětmi.
    Základní škola (ZŠ Kouřim), kam jsem chodila před autonehodou, byla výborná, naučila nás vše nejen poslouchat plnit své věci, rozumět všemu (předháněly jsme se kdo je chytřejší apod.).
    A nejtěžší na škole bylo dodržet pravidla a porozumět jim. Já měla 5 škol a každá měla něco jiného.

Co byste ve škole chtěli změnit?

Zobrazit odpovědi
  1. Aby se spolu děti setkávaly a mluvily o svých problémech. Aby měly možnost si říct, co chtějí a co ne. Aby se mohly učit od sebe. Taky víc školu hrou, která by pomohla se spřátelit. Od roku 1995 to bylo lepší, začala jsem chodit na běžnou základku. Nebylo to tak svázané. Nemusela jsem dělat všechno. Taky jsme mohli něco dělat i dohromady, nebylo to tak upjaté. Lidi mě neodsuzovali. Byla to církevní škola, kde jsme poprvé mluvila s knězem. Mohla jsem si začít hledat cestu ke spolužákům a nemít předsudky. Kněz mi pomohl. Nasměroval mě. Chodila jsem pracovat s hlínou. Začala jsme hrát na flétnu. Měla jsme možnost se rozhodnout, co bude můj obor, co mě může bavit a těšit v životě, co mi pomůže se z hendikepu vymanit. Že se můžu začít bavit s lidmi. Byla tam škola hrou. Začala jsme komunikovat s rodiči. Pak jsme se učila kuchařské a rukodělné práce na odborném učilišti. Vyučila jsme se v kuchařském řemeslu.
  2. Nic.
  3. Ne.
  4. Učitelku na tělocvik. Mně vadila, musela jsme cvičit, i když mi nebylo dobře.
  5. Aby ředitel s případnými problémovými učiteli promluvil, že se k dětem mají chovat slušně, že by to dítě neměli stresovat. Ne ho hned sprdnout, jak vejde do třídy.
  6. Aby ve škole nebyly šikany. Občas jsou a záleží na člověku, aby se choval dobře.
  7. Ideální by bylo pro všechny děti, aby měly možnost se věnovat učivu, tak rychle jak samy potřebují, přičemž by mohly mít svého asistenta, který by jim pomáhal.

Jaké kurzy jste absolvovali v poslední době (3 roky)?

Zobrazit odpovědi
  1. Poslední 3 roky ne, před tím ano. Na kurz práce s kamerou.
  2. Kurz počítačů, mám i certifikát. Dál na čištění koženého nábytku a čištění podlah.
  3. Na angličtinu.
  4. Na angličtinu, tancování a vaření.
  5. V Rytmusu jsem absolvovala hodně kurzů. Od úřadu práce jsem měla kurz, jak napsat životopis. Chodila jsem i na kurz pletení košů. 
  6. Hodně kurzů. Třeba na sebeobranu, kde jsem se učil, jak se bránit.
  7. Kurzy v nejbližší době nemám, ale na základní škole jsem v pondělí měla počítače, v úterý tenis, ve středu nic, ve čtvrtek tenis a v pátek šerm. Jinak jsem 3 roky chodila na lukostřelbu a od té doby pracuji a na kurzy mi už moc nezbyl čas.

Co se vám na kurzech líbilo?

Zobrazit odpovědi
  1. Ukázalo mi to, že umím i něco, co jsem se nemusela učit – mám pevnou ruku a dokážu dělat statický záběr. Není to máznuté a je to celistvé. 
  2. Dost věcí jsem se naučil, hlavně počítače a internet. Třeba jak se píše text, odstavec a tak.
  3. Učit se cizí jazyk a že člověk potká na kurzu nové lidi.
  4. Umím si uvařit sama, umím trochu anglicky. Dál se angličtinu učím sama. Do práce chodí cizinci, tak je anglicky zdravím a dávám jim menu.
  5. Díky kurzu sebeobhajování jsem si uvědomila, že se člověk může rozhodovat sám, jak chce bydlet, jestli s rodinou nebo samostatně, nebo se spolubydlícím a dělit se o nájem. Na kurzu práv, jsem se naučila základ toho, na co mám právo, na život, na vzdělání, s kým chci bydlet…
  6. Že jsem se něco nového naučil.
  7. Uvolnění a uspořádání veškerých myšlenek z celého dne.