Článek 9: Přístupnost

28. 4. 2010

Lidé s postižením mají právo žít podle svých
přání a zapojit se plně do společnosti.
Mohou dělat vše, co chtějí.
Je proto důležité, aby se dostali všude, kam potřebují.

Tomu se říká přístupnost.
Je to možnost dostat se všude, kam
chci a používat vše, co potřebuji.
Jednoduchá a srozumitelná orientace musí být
na veřejných místech (třeba u lékaře, na úřadě nebo v knihovně).

Úmluva říká, že pro všechny musí být přístupné:

  • veřejné budovy, vstup a orientace v nich (třeba nemocnice, školy, úřady…),
  • doprava (třeba autobus, vlak),
  • informace (třeba v televizi, v rádiu nebo na internetu),
  • služby poskytované veřejnosti (třeba kina, obchody),
  • věci a zařízení (třeba bankomaty).

 

Zkušenosti při doprovodu lidí na vozíku v MHD

Aleš Vojáček pracuje jako asistent v Rytmusu a je zároveň sebeobhájce.
Často asistuje a doprovází člověka na vozíku. V rozhovoru popisuje své zkušenosti s přístupností v pražské hromadné dopravě a ve veřejných budovách.

Co ti ohledně přístupnosti v dopravě vadí?
Lidi v dopravě, když vidí, že jedem a oni stojí na místě. Navíc je to kloubový autobus, takže se vejdou jinam. To mi štve a taky když řidič nevystoupí, aby vyndal plošinu. Ale to už se moc neděje.

Kde to naopak funguje, co můžeš pochválit?
Tam, kde jezdíme, mají stanice metra výtah. To je velká výhoda. Chce to ale furt přemýšlet, aby všechny stanice po trase měly výtah. Abychom mohli přestupovat na různé spoje.
Taky řidiči autobusů se zlepšili a někteří si to umí zorganizovat velmi dobře. S vozíkem se totiž špatně manipuluje za jízdy a je potřeba, aby lidi nestáli na místě pro vozíčkáře. Musím tam najet rovnou. Není bezpečné se přesouvat během jízdy. Nepříjemných a náladových řidičů už je minimum.

Jakou máš zkušenost s přístupností budov?
Čekal bych, že to bude přístupné všem a všude a ne, že budeme muset překonávat nějakou bariéru.

Například loni na podzim na konferenci na Staroměstské radnici v Praze.

V budově jsou 2 výtahy a záchod je bezbariérové. Na věž se dostanete skvěle po spirále. Ale do některých místností, kde byla konference, vedou schody a dveře jsou úzké.

Člověk s vozíkem musel zůstat jen v hlavní místnosti. A i tam jsme ho museli přetahovat přes asi 4 schody i s vozíkem. Byl to mechanický vozík. Kdyby byl elektrický, tak bychom to nezvládli. Člověku je to většinou nepříjemné, když ho musí někdo i s vozíkem vynášet nebo tahat. Chtělo by to udělat schodolez nebo plošinu, aby se člověk dostal všude. Je to památka a veřejná budova, tak mě to překvapilo, že to nemají.

Co pro tebe ještě znamená přístupnost, kromě fyzických bariér?
Chování mezi lidmi. Respektovat lidi s postižením. Chovat se k nim, jak k normálním lidem a nabídnout jim pomoc, když je to třeba. Lidi si musí pomáhat. Nevíme dne ani hodiny, co se může stát. Aby byly informace srozumitelné, ve snadném čtení a aby byly i v Braillově písmu.

 

 

Zkušenosti člověka s postižením s přístupností v budovách

Tomáš udělal průzkum jedné pražské nemocnice v centru.
Chtěl zjistit, jak je nemocnice, kterou předtím neznal, přístupná lidem s postižením.
Vyzkoušel, jaké je to pro člověka s postižením, který se snadno neorientuje v novém prostředí.

Kam jste vyrazil?
Chtěl jsem vědět, kde je chirurgie, kdybych potřeboval ošetřit zranění, nebo poradit kamarádovi, jak se tam dostat.

Co orientaci na místě pomohlo?
Nejvíce mi pomohla paní ve vrátnici a pak šipky, kam se vydat (ukazatele) a barvy na šipkách.

V čem bylo na místě nejtěžší se zorientovat?
V plánu a šipkách. V tom, že v plánu najdu, kam jdu a pak jít podle šipky. Taky najít východ na cestě zpátky. Cedulky jsem neviděl, šel jsem po paměti, nebo mi musela poradit kolegyně Jana.

Čemu nebylo rozumět nebo to musel někdo vysvětlit?
Najít vchod do nemocnice. Šel jsem podle šipky na křižovatce. Přešel jsem vchod, protože jsem myslel, že je to lékárna. Cedule lékárny byla výrazná a dobře vidět. Cedule nemocnice naopak byla z ulice vidět špatně, protože byla na skleněných dveřích. Pomohlo by větší písmo, výraznější znak nemocnice nebo cedule na ulici.

Plánku a jeho provázanost se šipkami. Bylo to tak, že na plánu se najde jméno budovy, číslo a barva a pak následujete šipky s číslem a barvou.

Lístečky už nebyly. Na cedulích svítila pořadová čísla. Ale pořadové číslo nešlo nikde vyzvednout. Paní ve vrátnici nám dobře vysvětlila, jak to udělat a že odpoledne lístečkový systém nefunguje a je třeba se nahlásit zdravotníkovi.

Co by měla mít budova (třeba nemocnice), aby se tam lidi vyznali?
Číslování. Lidi, sestry, kterých se zeptám. Někoho, kdo se tam vyzná a poradí. Mapu nebo plánek.